PŘEŽITÍ 2009

Ač jsem měla v úmyslu připravit se na letošní Přežití obdobným způsobem, jako se mi to osvědčilo loni (tj. najíst a naspat se do zásoby), škodolibý bacil přivlečený dítětem ze školy mi obrátil na ruby nejen můj smělý plán, ale především útroby do té míry, že ještě ve čtvrtek jsem se bála pozřít krajíc suchého chleba. Ve chvíli, kdy jsem řešila dilema, zda si dát k obědu hořký čaj s nebo raději bez špičky suchého rohlíku, mi zavolal manžel, aby mi oznámil, že jeho koleno nějak vytušilo chystající se akci a rozbilo se raději preventivně den předem...

Když jsem už asi po dvacáté říkala do telefonu tu pitomou větu: "Nechtěl/a bys si se mnou udělat z pátku na sobotu takový delší, ale rychlý výlet po jižních Čechách?", a byla všemi vytrvale s různou mírou zdvořilosti odmítána, začala jsem chápat frustraci podomních pojišťovacích agentů. Výrazně úspěšnější byl v hledání náhradníka Pavel. Se sportovcem Františkem jsem tvořila asi trochu komickou dvojici - prostě tým FRAŠKA :)

Na startovním rituálu Přežití se nic nezměnilo. Se zavázanýma očima jsme se naskládali do autobusu a začali počítat zatáčky :) Po půlhodině jízdy jsem narazila na hranici čísel, za nimiž si od dětství představuji nekonečno, a jíž mi respekt zatím nedovolil (i přes četné reparáty z matematiky) překročit. Buď jezdíme dokola, nebo jsme už v Rakousku, na což je rozhodně lepší se dobře vyspat!

Standardní vysazení na neznámém místě bylo letos vylepšeno o hledání partnera poslepu jen pomocí klíčku (jejž obdržel jeden ze dvojice) pasujícího do visacího zámku přivázaného na obálce s mapou a jménem prvního stanoviště (to dostal ten druhý). Když jsme se s Františkem našli a zjistili, že jsme "jenom" na Šumavě, vyrazili jsme ostrou chůzí na sever (máme-li se dozvědět, že jdeme špatně, tak ať se to stane co nejdřív!).
A stalo se :-). První stanoviště bylo v železniční zastávce Žlábek, jihozápadně od místa našeho výsadku, což jsme samozřejmě zjistili až na hranici vojenského újezda Boletice. Vracet se nám nechtělo, zvolili jsme tedy trasu přes újezd k trati a dále po kolejích. Stejnou cestu zvolili i Anička s Davidem (ostřílení mazáci, které vážně podezíráme, že na Přežití jezdí v podstatě už ze zvyku jako jiní lidé na chalupu), s nimiž jsme se pak až téměř do cíle porůznu potkávali (zpravidla tak, že jsme je někde nechali za sebou, abychom je pak zahlédli daleko vpředu, aniž jsme měli nějaké přirozené vysvětlení pro to, jak se tam mohli dostat).
Cesta po kolejích nás utvrdila v tom, že rozpětí pražců musel projektovat buď invalida, nebo misantrop - odpovídá totiž všemu jinému, jen ne délce lidského kroku!

Člověče nezlob se na prvním stanovišti jsme hráli pro velký úspěch dvakrát. Po první dohrané partii (a hlavně ještě před opsáním všech písmen ležících pod hrozinkami, mincemi, bonbóny a ibalginy) František vytáhl energicky z batohu mapu, čímž některé "figurky" smetl z plánu...

Následoval noční poznávací okruh Horní Planou a neplodná diskuse na téma, máme-li v tom slovensky psaném zadání úkolu tušit nějakou šifru, či organizátoři skutečně myslí vážně, abychom klopýtali lesem se zavázanýma očima.
Jako slepecký pes bych se určitě neosvědčila. František držící se mé teleskopické hůlky jako tonoucí stébla si notně okopal své zánovní polobotky, než jsem spatřila dvojici chlapců dojemně se vedoucích za ruce a napadlo mne, že bychom se místo té oje mohli také chytit napřímo :-).

Obří Braillovo písmo u Perneka nám prozradilo, že další stanoviště už nebude "za humny" jako ta všechna dosavadní. Cestou jsme se chvíli předbíhali s dvojicí běžců (jež nás před několika hodinami a mnoha kilometry inspirovala k intimnější verzi vedení slepce, než je metrová treková hůlka) a Aničkou a Davidem, abychom ve finále zůstali daleko za nimi žasnouce nad tím, jak dokážou tak malí lidé vyvinout takovou rychlost. Nakonec jsme dospěli k závěru, že nám ty relativně dlouhé nohy v podstatě při chůzi překážejí (což se posléze na posledních metrech před cílem ukázalo jako správná teorie).
Na Tokaništi jsme zklamaně (ale hlavně strašně dlouho) hledali živou duši a proklínali orgy zbaběle se skrývající v lesích. Dokonce nás napadlo i to, že jsme přišli někam úplně jinam, ale nakonec jsme tu pixlu s lístečky zahrabanou za stromem ve spadaném listí našli :-).

Na stanovišti lanových hrátek jsme potkali odcházející Krásná těla, která jsme viděli naposledy na startu, zatímco Anička s Davidem a ti dva šílení běžci byli neznámo kde. Systém zjevování se mizení dvojic jsme tímto prohlásili za chybu v Matrixu a odmítli se jím dále zabývat. Lanové atrakce nás po cca 40 km cesty velmi osvěžily a Františkovi to navíc děsně slušelo :D.

Cestou k dalšímu stanovišti u Rakovského mostu se v Praze probudil můj muž a začal nás bombardovat zprávami typu: "Snídám v posteli křupavou houstičku s jarní cibulkou a asi si půjdu přidat. Jak je u vás?" Výrazy, kterými mu chtěl odpovědět František, T9 mého telefonu naštěstí nezná. Posnídali jsme tedy každý po jedné rozince, aby se nám lépe a radostněji čelilo zákeřným pokusům o demoralizaci týmu zvenčí.

Hromada lodí složená u mostu nás znepokojila. Těšili jsme se, že se vykoupeme, ale pádlování po nehybné vodě v poledním slunci nás upřímně vyděsilo. Zařadit tuto likvidační etapu doprostřed pochodu nám příšlo nelidsky rafinované! Za tu půldruhou hodinku plavby všechny klouby od pasu dolů pěkně ztuhly, zatímco dosud ještě se neozývající záda dostala pořádně zabrat. To jsem částečně zapříčinila i já, neboť umím kormidlovat jen nalevo (a vyžaduji tedy od háčka, aby pádloval celou cestu na druhé straně...). Dvacet let kormidluji nalevo a nenašla se za tu dobu síla, která by mne naučila uchopit pádlo na druho stranu (ne, že bych se o to nesnažila, ale výsledek je v lepším případě stejný, jako kdybych v té ruce nic nedržela) Z této skutečnosti usuzuji, že mám obě ruce levé, což pravostranné kormidlování v podstatě zcela vylučuje. František začal v této fázi proklínat i mne...

Ve Frýdavě jsme zakotvili u přívozu, namočili si pokrývky hlavy, namasírovali dřevěné zadky a nohy a těšili se, že už to bude jen kousek, třeba na hráz a pak do Frymburka, vždyť i organizátoři jsou jenom lidé.
I v tomto bodě jsme se mýlili. Následující stanoviště bylo na nejvyšším kopci v okolí... Cestou nahoru potkáváme prázdný sáček od bonbónů a diskutujeme na téma, jaké datum spotřeby by muselo být na zbytku nalezené bagety, abychom odolali. František se ještě stále dokáže radovat z každé rozinky, mně už je při pomyšlení na sladko v ústech lehce nevolno a docházím k závěru, že by mi stačilo datum letošní. Plazíce se zpoceným davem turistů na Vítkův hrádek potkáváme zvesela dolů poskakující "duo skřítek" (Aničku s Davidem). Trochu nás zmátli. Nechápali jsme, kam utíkají, neb podle jejich rozjásaných tváří tam nahoře mohl být jedině cíl...
Nahoře bylo ale jen nekonečné schodiště na věž a lano na cestu z věže dolů. Uprostřed věže byl výklenek s lístečky oznamujícími, že další stanoviště je na rozhledně u křižovatky Kapličky.

Vítkův hrádek byl stanovištěm předposledním a svým způsobem zlomovým. Řada týmů se tady nebo kousek pod ním rozhodla skončit, my jsme zde zanechali svou energii, chuť k životu, lásku k přírodě a lidem a František i svůj ateismus. :D

Cesta na Kapličky byla příšerná. Zvolili jsme podle odhadu kratší a méně dokopcovitou trasu po asfaltce ... stejně jako asi půldruhého tisíce rakouských motorkářů. Stále ještě žasnu nad tím, že jsme ji všichni přežili - mně se vytahaly kolenní bandáže natolik, že jsem si je musela (neb nic jiného už nedrží má kolena pohromadě) každých 200 metrů natahovat, což znamenalo spustit kalhoty ke kotníkům, vytáhnout gumák nad koleno a pak vrátit kalhoty zpět na jejich místo. Kdybych čekala, až ty davy Rakušáků přejedou, stojíme tam asi ještě teď... Nakonec mi nezbylo nic jiného, než stáhnout bandáže na lýtka a doufat, že mě kolena nezradí. Cesta se plazila z kopečku na kopeček a my se plazili hlemýždím tempem po ní. Snad i tráva roste rychleji, než já jsem tehdy lezla do těch krátkých, ale počtem nekonečných převýšení. František se na to už nemohl dívat, zapřáhl se do mých trekových hůlek jako do vozu a do té poslední stovky kopců mě prostě vytáhl.

Na rozhlednu se naštěstí lézt nemuselo. S mými lyžařskými rukavicemi nachytal František pohodlně všech deset padajících krabiček od filmů (pro mne, která mine i velký plážový nafukovací míč, něco naprosto nepochopitelného...), v nichž bylo po slovech napsáno, že cíl najdeme ve vyšebrodské základce.

Času jsme měli ještě spoustu, takže jsme se rozhodli, že to prostě dojdeme, i kdyby po čtyřech, což vzhledem ke stále se zhoršujícímu stavu mých opory zbavených kolen nabývalo na aktuálnosti. Zatímco Františkova chůze neztratila ani po sedmdesáti kilometrech své estetické kvality, já jsem vypadala jako po dětské mozkové obrně. Poslední tři kilometry jsem šla asi hodinu a půl. František už neměl sílu sledovat můj smrtelný zápas, a rozhodl se počkat na jeho výsledek ve Vyšším Brodě u rozcestníku.

Slavnostní večeře připomínala pískací hračku pro psa a také tak chutnala. Buď miluju gumové psí hračky, nebo mi při té procházce notně vyhládlo. V každém případě se musím přiznat, že tu sekanou bych snědla, i kdyby vypadala, že je z masa :D

PŘEŽITÍ 2008

Na letošním Přežití bylo asi nejtěžší se vůbec dostat mezi registrované týmy. Už od třičtvrtě na dvanáct jsem v první březnový den seděla u počítače a neuroticky bušila do klávesy F5, abych neprošvihla otevření registračního formuláře. Když se mi konečně načetla očekávaná stránka, psala jsem snad i nohama, abych nás stihla přihlásit ... stihla jsem to! Přesto jsme byli v pořadí 15. přihlášeným párem (ti přede mnou museli mít snad na každé ruce deset prstů... :D)

Každý jsme se začali připravovat na akci po svém. Já jsem obrala všechny naše babičky o hole, bandáže, obvazy a masti na bolavé klouby, našlapala do svého dvacetilitrového batůžku čtvery ponožky (mám děravé boty, které jsou bohužel tak pohodlné, že se jich stále nedokážu vzdát) a lezečky (ten převis na fotografiích z nějakého předešlého ročníku mě přesvědčil, že bych to v těch svých bačkůrkách asi nevylezla) a celý týden před akcí jsem se poctivě vykrmovala a spala do zásoby. Pavel vyškrtal ze seznamu vše, co vážilo nad 100g a vyrážel s jednou čokoládou na vaření v kapse, balíčkem kondomů (to jste nevěděli, že jeden kondom pojme až dva litry vody? Tak na co s sebou tahat neskladné PETky...), naboso v sandálech a staré muklácké bundě...

Další důležitou věcí, kterou jsem nechtěla nechat náhodě, byla doprava. Abych vyloučila možnost zvyšování předstartovní nervozity postáváním v nekonečných frontách na ne zcela optimálních jihočeských silnicích, pro jistotu jsem auto týden před Přežitím v rámci odjezdu z jiné pochodové akce (tj. kousek za Prčicemi) zbourala a prozřetelně zakoupila dvě místenky v autobuse, jehož cca čtvrthodinové zpoždění bylo směšným nedostatkem ve srovnání s tím, co potkalo účastníky cestující vlakem.

Přesvědčeni, že jedeme na Šumavu, jsme se po dramatickém příjezdu toho díky Českým drahám o několik hodin zpožděného davu, nasoukali do autobusu, zavázali oči a vydali se do šerých hvozdů, jak jsme vzápětí zjistili, Novohradských hor.

Po startu jsme na základě kombinace udajů v mapě, směru střelky busoly a hlavně toho složitého otáčení autobusu krátce před vysazením odhadli polohu a rozprchli se na všechny strany. Po cca kilometru jsme podle potoka zjistili, že jsme si vybrali delší trasu, ale odmítli jsme následovat jeden pár, který se bezhlavě vrhl do lesa (patrně v domnění, že to dojde "vzdušnou čarou" - docela by mě zajímalo, zda jim to vyšlo), a přidali do kroku, abychom ten les obešli v co nejkratším možném čase. Když jsme byli asi dva kilometry od prvního stanoviště, vyrazili proti nám ze tmy dva běžci, které jsme (stejně jako všichni ostatní) viděli v tu chvíli naposled. Jejich náskok před dalšími páry se zvyšoval geometrickou řadou - zvolili velmi rafinovaný způsob zdolávání stanovišť, na která přicházeli hodinku i dvě před jejich otevřením :)

Šifra na prvním stanovišti byla skutečně povzbuzující, její vyluštění nám trvalo přesně tak dlouho, jak rychle dokážu psát (na druhou stranu jsem se zbytečně deklasovala před svými studenty, kteří mě týden před Přežitím učili luštit sudoku a na závěr své lekce mi poradili, abych si raději zašla třeba deset kilometrů, že mi to zabere míň času...).

Místa s názvem začínajícím slovem „bývalý/á/é“ jsou smutnou rekvizitou tohoto pohraničního kraje. Cestou na „bývalou Pavlínu“ jsem přemýšlela, kolik z bývalého osídlení bude ještě vidět a že je vlastně možná lepší absolvovat tuto cestu v noci. Když jsem navštívila tento kraj těsně po „revoluci“ a viděla v jedné z ještě „zachovalých“ vysídlených vísek ty prázdné „korpusy“ obydlí obrané o vše, co se dalo použít, a ponechané jen to, co se už víc nedalo rozbít, připadala jsem si jako v dokonalých kulisách nějakého absurdního dramatu. Ve tmě jsme ale naštěstí nic neviděli. Nevím, jak to tam vypadá teď po téměř dvaceti letech, ale nepochybuji o tom, že „stalkerovská“ aura z této „zóny“ ještě zcela nevyprchala.

Ještě na druhém stanovišti u rozmísťování krabiček od filmů na mapu (to bylo příjemné retro, napřesrok se budou stavět obrazce z SD karet...) se stály fronty a odcházelo se víceméně v davu.

Pavel naštěstí zvolil trasu, kterou majitelé méně výkonných čelovek nemohli na svých mapách postřehnout, takže jsme nakonec vybředli z houfu a vydali se přes novohradská rašeliniště k rybníku v očekávání, že si konečně zaplaveme. Místo koupele nás čekala lanovka přes rybník a zjištění, že jsme dorazili jako sedmí. Vyhledem k zanedbatelné váze mého muže se hladina nepříblížila ani na dosah, takže jsme odcházeli suší a s nadějí, že díky mimořádně rafinované zkratce dorazíme na Kraví horu v první pětce. Abychom se neochudili o tu koupel, vzali jsme to přes neposekanou louku. V tu chvíli Pavel velmi ocenil své sandály a já velkou zásobu náhradních ponožek.

Přestože jsme cestou předběhli dva týmy, přišli jsme na Kraví horu až jako devátí :( Zde jsme ale díky vydařenému skládání puzzle poslepu (které se v našem podání chvílemi podobalo spíš zápasu ;) časovou ztrátu dohnali a vydali se promyšleným systémem zkratek k dalšímu rybníku. Pár kilometrů před ním Pavel z ničeho nic povídá: "jdi dál, já si tady na chvíli sednu", ač jsem tomu v tu chvíli nepřikládala žádný zvláštní význam, byl to začátek konce. :( Přesto jsme souvislou chůzí ještě dorazili na severozápadní okraj Žárského rybníka, kam jsme byli vysláni z posledního stanoviště, a jali se pročesávat tamní rákosí, jelikož nikde nebylo vidět žádného z orgů, jen tam postupně přibývalo podobně bloudících párů, jimž se stejně jako nám zračilo ve tvářích stále hmatatelnější zoufalství. Po dvou hodinách neplodného bloumání a polehávání na pláži jsem otevřela obálku a zavolala Danovi. Ten mě ujistil, že chyba náhodou není na naší straně a že máme rybník obejít. Stanoviště bylo schované za ostrůvkem na JV rybníka, takže ze SV břehu nebylo vidět... Tak jsme se propadli na patnácté místo. Pavel si mezitím půjčil moje propocené, promočené a vůbec krajně nechutné kolenní bandáže a s bolestným výrazem ve tváři si je nasoukal na pravé koleno. Zdálo se, že informace o tom, že v Přežití pokračujeme, ho nijak moc nepotěšila. Jako odškodné za omyl orgů jsme dostali lístečky s dalším stanovištěm zdarma.

Pavel stále viditelněji kulhal. V Žumberku si vyžádal další přestávku, při které se rozhodl, že pěšky to už nejde a po Meresjevově způsobu to "dojít" nehodlá. Podle následných propočtů můj statečný manžel ubelhal s tím oddělaným kolenem od prvního "odsednutí" ještě 8km, než se rozhodl to zabalit. Do cíle nám chybělo cca 15km...

Muselo to být fakt zlé, protože si v Praze cestou od autobusu nechal od své tchýně (jejíž dobře míněné lékařské rady jinak považuje za hypochondrické fantazie, a která teď odvážejíc svého zmrzačeného zetě konečně sklízela plody svých letitých varování) nejen PORADIT jaké pilule na klouby si má koupit, ale on si je dokonce hned druhý den KOUPIL. Já jsem však svou šanci propásla. Dnes už chodí (není to sice ještě pohodlné, ale ohnout se to už dá), takže moje prosby, aby přestal nosit celý rok jen sandály (v zimě si už do nich aspoň bere ponožky...), a opatřil si nějaké měkké kotníčkové boty, zůstanou patrně nevyslyšeny. Aspoň že mi dovolil koupit mu do těch páskových gumáků gelové vložky...

Když jsem v neděli navečer přijela pro synky vracející se z výpravy na nádraží, uvítal mě ten starší otázkou "tak co, jak jste přežili"? Z jejich zdrcených obličejů jsem pochopila, že ty nebohé děti s naším nepřežitím vůbec nepočítaly!!!

Takže se příští rok těšíme opět nashledanou :)